Princip saláru je zakotven již v tolerančním patentu z roku 1781. Podmínkou pro povolání kazatele byl písemný závazek členů vznikajícího sboru složit každoročně 300 zlatých na jeho služné. Členové své příspěvky upisovali – buď podle vlastního uvážení, nebo podle dohodnutých pravidel. Tento příspěvek se nevyžadoval od domkářů, výměnkářů, vdov apod.
Poměrně záhy (kolem r. 1790) se od původních, sice závazných, ale dobrovolných úpisů upustilo a byly hledány cesty, jak náklady sboru rozdělit mezi jeho členy „spravedlivě“, podle jejich majetkových možností. Druhým aspektem těchto změn bylo doplnění „salária“ – příspěvku na služné pro kazatele, o „kontribuci“ – příspěvek na věcné výdaje sboru. Oba tyto příspěvky pak splynuly do saláru. Jeho výpočet byl v různých sborech různý a v průběhu 19. století se vícekrát změnil. Zprvu měl charakter majetkové daně, obdobně katolickému „desátku“. Postupně byly pro evidenci rozepsání a placení saláru zaváděny tzv. salární knihy, v salvátorském sboru první v roce 1798. Používaly se do r.1950, kdy byly uzavřeny a kdy byla přijata současná definice saláru jako dobrovolného daru.
Převzato z ČB 7-8/2016 – Jan Mašek